Ariocarpus od A do Z (13)

Minule jsem končil geohintonií s tím, že je zástupkyní jednoho z posledních monotypických rodů. Jak se nám to Mexiko postupně odkrývá, ubývá jich. Přibylo nám aztékium, pelecyfory jsou taky dvě a v posledních několika letech padla i výjimečnost Strombocactus disciformis.

Rod Strombocactus ustanovili Britton a Rose v roce 1924 a jako typovou rostlinu uvedli Strombocactus disciformis. To však neznamená, že tady začíná botanická historie strombokaktusu. Rostlina byla v té době známa už téměř sto let. Poprvé ji popsal Augustin Pyramus de Candolle (1778-1841) jako Mammillaria disciformis v roce 1928. Druh pak v průběhu let prošel rodem Cactus, Echinocactus, Ariocarpus a dokonce Pediocactus, prý pro shodné generativní znaky. V té době autor rekombinace stavěl své důkazy na semenech… I náš A. V. Frič nenechal strombokaktus stranou svých úvah. V Československých zahradnických listech z r. 1924 píše nejen o Strombocactus turbiniformis, ale zároveň popisuje varietu seidelii, lišící se od typu délkou okvětních lístků.

Již léta bylo známo, že jednotlivé populace s mezi sebou více či méně liší a že jsou populace, kde rostou výrazně menší rostliny. Rostlinám se časem začalo říkat „minimus“ a dočkaly se platného popisu formy od Říhy a Don Pedra. A v téže době vzniká i popis Strombocactus jarmilae z dílny J. J. Haldy, který si jméno pro jistotu posichroval jak na úrovni druhu, tak subspecie. Žabomyší spory o tento strombokaktus byly zasazeny do doby sporů o další taxon, jímž je bezesporu opravdu převratný objev strombokaktusu s fialově červeným květem. Byl prakticky současně popsán jako Strombocactus disciformis ssp. esperanzae Glass & S.Arias a Strombocactus pulcherrimus J. J. Halda. Co bylo dříve, vejce, slepice, esperanzae či pulcherrimus, nevím.

Pak je dlouhá pauza. Až v novém tisíciletí, přesněji v roce 2010 vychází popis zatím posledního příslušníka rodu Strombocactus, kterým je vskutku majestátní Strombocactus corregidorae S. Arias & E. Sánchez.

A ve stejném pořadí se objevovaly jednotlivé strombokaktusy v mojí sbírce. Disciformis jsem pěstoval už v mládí. Pan Polok z Třemešné ve Slezsku, legendární pěstitel ferokaktusů, jich měl ve sbírce snad čtyřicet a rád jsem se k němu na přelomu dubna a května, když mu nádherně kvetly, zastavoval. A od něj jsem měl i svoje první rostliny. A po otevření hranic, když naši první cestovatelé vyrazili do Mexika, jsem se pídil po importních semenech. Sehnal jsem tehdy jedny z prvních sběrů Pavla Pavlíčka a bez nějakých velkých výsevních zkušeností jsem je vysel. To bylo v roce 1996. A jak Pavel říká, že bych měl být zavřený za týrání kytek, tento výsev je toho asi nejjasnějším důkazem. V krabičce od nanukáče jsou dodnes. Mají asi dva centimetry substrátu, vodu jen párkrát do roka. Ale důvod k přesazení moc nemám. Vždyť každoročně kvetou a ve svých sedmnácti letech mají některé jen něco málo přes centimetr v průměru. Opravdové minimusy. To i červenokvěté strombáky mám na vlastních kořenech větší.

Ptáte se na corregidorae? To víte, že je mám taky, jak bych nemohl! Koupil jsem loni na jaře první importní semena, která byla u nás k mání. A netroškařil jsem. Vzal jsem pro jistotu čtyři sta semen, protože jsem neočekával závratnou klíčivost. Můj předpoklad se potvrdil. A neberte to jako výtku, u strombáků to tak je. Třeba esperanzae jsem sil asi čtyřikrát. Ve vlastní sbírce sklízená semena. Jednou byla plná miska a potřikráte víceméně ani ťuk. Tak považuji těch pětadvacet corregidorae za opravdu dobrý úspěch. Po třech měsících, když trošku narostly, jsem tři roubnul na peiráky a po tři čtvrtě roce mají něco kolem centimetru. A oproti pravokořenným pod zářivkami nejsou zas o tolik větší.

Na závěr se s vámi podělím o svá pozorování v přírodě. První strombokaktus jsem viděl předloni na své první cestě s Marťasem Krpatou. Poslední den, když jsme se vraceli do Mexico City, jsme to vzali přes Peňamiller k Zimapanu. Odbočili jsme na Mex120 a zastavili na jedné staré nepřesné GPSce. Už pár stovek metrů před ní se mi zamlouval jeden postranní kaňon. Tak jsem ten kousek seběhl po cestě a vyběhl po kozí stezce do svahu a tam jsem našel stovky malých seschlých disciformisů. Marťas se tak nehnal a našel exkluzivní rostliny přímo ve vydlabaném zářezu svahu silnice. Nebylo jich tolik, zato velikostí předčily ty na originálním stanovišti snad dvojnásobně. Loni jsme se tam byli taky podívat a to už jsem se do kaňonu nedrápal a šel si vyfotit jen největší kytku, kterou jsme s Marťasem našli. No, vyfotit… o tom za chvilku. Druhou populaci disciformisů jsem viděl loni kousek za vysílačem nad Peňamiller. Rok před tím jsem je tam s Marťasem hledal, jen jsme nedošli až za vysílač na hranu srázu, kde strombáčky prakticky bez slunce rostou. Doprovází je L. diffusa.

Esperanzae jsme hledali za Xichú. Moc pěkné městečko, kam jsme se štrachali neuvěřitelně klikatou, strmou a špatně značenou cestou z Rio Verde přes Bagres a ztratili spoustu času. Do Xichú jsme přijeli až večer a dalo nám dost práce sehnat hotel. Ráno jsme šli posnídat. Narazili jsme na super moderní novou tržnici, která by snesla snad všechny požadavky byrokratů z Bruselu. Po smažených vajíčkách jsme vyrazili na strombáky a T. alonsoi.

V Rancho de Adjuntas mi GPSka ukázala lokalitu T. alonsoi. V poměrně prudkém svahu plném suti jsme našli mnoho zaprášených T. alonsoi, ale žádný S. esperanzae. A to jsme na to měli nezvykle hodně času. Karel nás totiž nehonil z lokality, protože v hotelu zapomněl doklady a musel se pro ně vrátit. Naštěstí doklady našel, tak byla dobrá nálada zachráněna. Ne na dlouho. V protějším svahu údolí, kam nás zavedla další GPSka, jsme vyrazili do hodně prudkého a značně neschůdného zarostlého svahu. A s námi i Vašek Hlaváček, který chudák trpěl bederním ústřelem a každé zhoupnutí auta, neřku-li skok na topes, mu působil obrovskou bolest.

Drápali jsme se každý svojí cestou, Heňa to vzal opravdu zostra, zpátky cesta nevedla a musel to s Karlem obcházet. Já jsem volil opatrnější cestu, necítím se v prudkém terénu zrovna jistě. Houby, zkrátka mám strach chodit po prudkých svazích, kde bych mohl zahučet hodně hluboko. Šel jsem úžlabím kaňonu a poměrně brzy jsem narazil na T. alonsoi. Jenže S. esperanzae stále nikde. Když jsem se více rozhlédl, padla mi do oka povědomá břidlicová skála, jakou jsem viděl u S. disciformis. Povylezl jsem výše a tam jsem našel pár S. esperanzae. Jen jediný měl i středové trny. Ostatní měly jen okrajové trny a byly to jen seschlé plátečky do dvou centimetrů v průměru. Ale sláva, esperanzae jsem viděl. Ostatní nebyli o moc úspěšnější.

Když jsem se vrátil k autu, potkal jsem se tam s ostatními členy výpravy s výjimkou Vaška. I on se, přes svůj zdravotní hendikep, vydal na lokalitu. A nevracel se. Volali jsme, pískali, ale žádná odpověď. Opravdu jsme měli strach. S jeho ústřelem a zálibou chodit naboso v křuskách hrozilo nebezpečí, že se někde zasekl, nebo zahučel. Vydali jsme se pročesávat lokalitu. Nakonec jsme Vaška našli celého a zdravého. Ve stejném údolí jsem měl ještě jednu GPSku na další populaci S. esperanzae, ale nikomu se tam už nechtělo. Kromě Xichú byla před časem objevena i vzdálenější populace asi 25 km východně u vesničky Los Alamos.

Zatímco S. esperanzae je nejsevernějším zástupcem rodu, na jeho opačném pólu roste poslední objev, S. corregidorae. Jako lokalita bývá uváděno městečko Maconi v Querétaru. Ale ono je to hodně hrubé označení, možná je to blíže k přehradě Zimapan, jenže mezi ní a lokalitou jsou naprosto neschůdné hory. Snad kaňonem Rio Moctezuma by se tam dalo po strastiplné cestě pěšky dojít. My se dostali po vysekané nezpevněné cestě na pár stovek metrů k prvním rostlinám. Karel nás dopředu upozornil, že je lokalita pod dohledem bezpečnostní služby a že si máme nachystat všechnu techniku, protože po výstupu z auta budeme mít sotva dvacet minut na prohlídku, než nás vyženou.

A scénář se naplnil. Měli jsme opravdu tak málo času, než se objevil první Mechulín. Ale i tak jsme měli možnost strávit nějaký čas s překrásnými rostlinami S. corregidorae. Jsou to úchvatné, mnohdy až několik desítek centimetrů vysoké rostliny. Mně připomínaly spíše nějaký telokaktus. Viděli jsme desítky rostlin, ale přiblížit se dalo jen k málo jedincům. Rostly v prudkém svahu a většina na naprosto nedostupných místech. Samé větší rostliny, ty „kapesní“ už asi předchozí návštěvníci vybrali…

A teď ještě k tomu S. disciformis a jeho fotce – na lokalitě jsme byli ve stejný den, jako na corregidorae. Já jsem si večer čistil paměťovou kartu. A nedal jsem si ji zpátky do foťáku. Takže jsem celý den cvakal naprázdno. Takže nemám jedinou svoji fotku z lokality a fotky jsem si půjčil od Henryka Sikory, kterému tímto moc děkuji. Naštěstí mám aspoň záznam na kameře. Zjistil jsem to poměrně brzy, ale vrátit se na lokalitu, ze které nás prakticky vyhnali, už nebylo možné. Kdyby se mi ta samá lapálie nestala už na lokalitě Turbinicarpus graminispinus… Jenže tam jsem se mohl ještě pro pár snímků vrátit. Proklínal jsem firmu Canon a její foťáky, ke kterým neposkytuje dostatečnou podporu software a celou třístovkovou řadu s jejími uživateli hodila přes palubu. Prý ať si koupí vyšší řadu. Takže když fotím, nelze mi stáhnout do počítače snímky z foťáku přímo, ale musím vytáhnout kartu a stáhnout to jinak. A na to jsem doplatil na nejluxusnější lokalitě loňské výpravy. A co na to Canon? Na opakované žádosti o software neodpověděl. Takže kdo hledáte značku foťáku, vyhněte se této. Co když vám bude, stejně jako mně, po pár letech drahý foťák k ničemu?

Tím končím seriál o ariácích a mexických raritách. Věřím, že se vám líbil
a snad se po sezóně zase dostanu ke psaní.